Ordo militia Pax Dei

Fórum řádu http://ordo-militia-pax-dei.webnode.cz
 
PříjemPříjem  PortálPortál  HledatHledat  RegistraceRegistrace  PřihlášeníPřihlášení  

 

 "Hříchologie"..

Goto down 
AutorZpráva
Anonymní
Anonymní



"Hříchologie".. Empty
PříspěvekPředmět: "Hříchologie"..   "Hříchologie".. I_icon_minitimeWed Mar 21 2012, 01:27

Nejobvyklejší hříchy-(výpisky z knih) -toto je o Ignaciánké mystice



Bohatství proti chudobě

Bohatstvím rozumíme posedlé zaujetí po světském mít (vlastnit: materiální, duchovní, intelektuální, povahové,hodnoty apod.), chtivost vlastnitm včetně majetku druhých. Vyústěním této orientace je osoba, která se stává uvyklou mít vše, anebo chtít vše. Stává se tak soběstačnou, pohrdá vším a znevažuje naprosto vše kromě jí samé a nakonec i Boží milost. Kořenem tohoto jevu je pocit naprosté soběstačnosti, který vyrůstá z toho, co vlastníme. O co se opíráme. (Kde bude tvůj poklad, tym bude i tvé srdce).

Oproti tomu stojí chudoba. Chudobou míníme to, že jsme závislí. Nevěříme tomu, že jsme středem světa a že jsme zcela nezávislí. Kořen duchovní chudoby, která vede k poznání, že potřebujeme pomoc, uchylujeme se k našemu Pánu o pomoc. Je to cnost, bez níž nelze vybudovat duchovní život založený na pravdě.


Ctibažnost (čest) proti ponížení


Ctí rozumíme posedlé zaujetí po světském zviditelnění, které vede k tomu, že nás druzí začnou uznávat a to nás vede k marné slávě. Jsme chváleni ne proto, že jsme něčeho dosáhli na základě plnění Boží vůle, ale proto, že jsme byli vedeni neovladatelnou touhou vypadat dobře. Duchovní rozlišování je zde nutné. Jinak vše vede k nezřízené sebestřednosti, sebeadoraci a k tomu, že se pokládáme za hodné veškeré pocty. Může to dojít tak daleko, že se domníváme, že vzdáváme Bohu slávu tím, když tyto pocty přijímáme.

Kořenem tohoto hříchu je samolibost s výraznými prvky narcisizmu. Nezapomínejme, že v hédonistické konzumní společnosti je čest-ego pokládána za klíč ke světovému úspěchu.

Proti ctibažnosti-cti-egoismu stojí ponížení. To znamená pokorné radostné přijetí toho, že jsme vlastněni Ježíšem Kristem. Léčí nás to z přeceňování nás samých. Život má být službou, a ne prostorem neustálé chvály přijímané od druhých. Tak bude naše samolibost-ctibažnost zničena.


Pýcha proti pokoře

Pýchou rozumíme posedlé zaujetí spojené se světem moci. Ta je primárním zdrojem soutěžící společnosti. Moc všeho druhu a za všech okolností.

Moc mne ve vlastních očích povyšuje a druhé snižuje. Pokládám je za své sluhy, právě proto, že se cítím být mocný. Přirozeně to znamená, že sám sobě lžu. Kořenem všeho je, že nejvíce důvěřuji sám sobě, a tak okupuji sebou místo, které patří pouze Bohu. (Sám sebe jako modlu). Hřešíme li mocí, jde o velký hřích.

Oproti tomu stojí pokora. Pokorou rozumíme zbavení se přílišného egoismu a následovat našeho Pána. Být pokorný nás rozhodně očistí od sobecké pýchy. Je to otázka hlubokého poznání sebe sama a z toho, že proměňuji celou svou osobnost v následování Krista. Jde o konfrontaci mezi láskou a sobectvím.

To byly výpisky tuším z knihy 8 Ignaciánských exercicií (nebo tak nějak Embarassed už jsem název bohužel to zapoměl..dohledám)
Návrat nahoru Goto down
Anonymní
Anonymní



"Hříchologie".. Empty
PříspěvekPředmět: Re: "Hříchologie"..   "Hříchologie".. I_icon_minitimeWed Mar 21 2012, 14:59

Víte někdo o nějakém pěkném hříšku-abyste druhé před ním varovali ?? tak sem s ním... Smile
Návrat nahoru Goto down
Anonymní
Anonymní



"Hříchologie".. Empty
PříspěvekPředmět: Re: "Hříchologie"..   "Hříchologie".. I_icon_minitimeSat Mar 31 2012, 16:36

"Hříchologie".. 550px-Forbidden_fruit



Starý zákon

Pro Starý zákon je základním[zdroj?] hříchem „nevěra“ vůči Hospodinu, úcta prokazovaná jiným bohům a modlám (např. Ex 32,30 (Kral, ČEP) ).
Kromě toho však podle Starého zákona dostal člověk už při Stvoření první příkaz a zákaz (Gn 1,28 (Kral, ČEP); Gn 2,16 (Kral, ČEP)) a jen svou neposlušností si způsobil, že musí zemřít (Gn 3,16 (Kral, ČEP)). S Noemem (Gn 9,1 (Kral, ČEP)), s Abrahámem (Gn 17) i s Mojžíšem (Ex 20 a násl.) Hospodin uzavřel smlouvy, které ovšem Izrael opakovaně porušil a neplnil, čímž se prohřešil proti Hospodinu. Hřích tak znamená zneužití lidské svobody a porušení smlouvy a zákona. Netýká se jen vztahu k Hospodinu a nespočívá jen v porušení výslovného zákazu, ale vzniká i lhostejností vůči slabším ve společnosti: „Hledejte právo, zakročte proti násilníkovi, dopomozte k právu sirotkovi, ujměte se pře vdovy.“ (Iz 1,17 (Kral, ČEP))
Nestačí jednat tak, jak jednají druzí, ale od každého Izraelce se vyžaduje, aby sám dokázal posoudit, co je a není hřích: „Nepřidáš se k většině když páchá ničemnosti.“ (Ex 23,2 (Kral, ČEP)) K tomu ovšem potřebuje pomůcku, což je Tóra se svými přikázáními. Židovští učenci pak rozpracovali tuto myšlenku do systému detailních příkazů.



]Nový zákon

Podle Matoušova evangelia přišel Ježíš na svět, aby „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21 (Kral, ČEP)), to znamená obnovil jeho vztah k Hospodinu, a Ježíš skutečně „odpouští hříchy“ (např. Mt 9,2 (Kral, ČEP)). To neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil, ale přílišné soustředění na jednotlivé předpisy a hříchy v tomto smyslu začalo bránit tomu, k čemu měl pojem hříchu sloužit. Ježíš předně odmítá představu znečištění něčím vnějším: „Ne co vchází do úst znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ (Mt 15,11 (Kral, ČEP)). Hřích vzniká „v srdci“. Za druhé Ježíš odmítá představu, že by nemoc nebo postižení mohlo být trestem za hřích: nezhřešil ani slepý člověk ani jeho rodiče (J 9,3 (Kral, ČEP)). "Bible 21" překládá volně: "Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby naněm byly zjeveny Boží skutky." Hřích není na člověku vidět a jen Bůh o něm ví, takže jen Bůh jej může také soudit (J 8,10 (Kral, ČEP)).

Hlavní téma Ježíšova kázání i působení je ale „záchrana“ nebo „vykoupení“, totiž možnost, jak se z uzavřeného kruhu hříchů dostat. Evangelia ji nazývají „obrácení“ nebo „pokání“ a přirovnávají k odpuštění dluhu (Mt 18,23 (Kral, ČEP)). „Tuto překážku pak prolomila smrt a vzkříšení Ježíše Krista“ (1Jan 3,5 a další). Pavel z Tarsu přirovnává stav člověka, který ví, co by měl a neměl, ale není schopen to dodržet, k „otroctví“ a v návaznosti na Starý zákon mluví o „smrti“. „Je ale možné přijmout Boží milost a namísto věčné smrti získat spásu“ (Ř 6,23 (Kral, ČEP)). Jinde dokonce říká, že hřích je důsledek Zákona: bez příkazů a zákazů by nebyly ani hříchy. V Prvním listu Korintským píše o lásce, která je protikladem hříchu a ukazuje i její praktické důsledky (1K 13,1 (Kral, ČEP)). Nicméně se i v jeho listech objevují různé pomůcky, jak rozpoznat hřích – zejména seznamy neřestí (1K 6,9 (Kral, ČEP); Ga 5,19 (Kral, ČEP) aj.).
[editovat]Křesťanství

Křesťanská církev se hlásí k tomuto odkazu Starého i Nového zákona, nesmírně rozsáhlá křesťanská literatura však svědčí o tom, jak obtížné je se s ním vyrovnat. Velcí myslitelé a světci vždy znovu objevují, že poselství pokání a lásky je vlastně jednoduché a znamená skutečnou svobodu. Sv. Augustin popisuje člověka ve hříchu slovy: „člověk zakřivený sám do sebe“ (homo incurvatus in se), tedy uzavřený a neschopný navazovat vztahy s lidmi i s Bohem, takže nemůže plnit přikázání lásky. Sv. Tomáš Akvinský píše, že „hřích není nic jiného než zlý lidský čin“ (peccatum est nihil aliud, quam actus humanus malus) a dodává, že „teologie v něm vidí zejména urážku vůči Bohu“.[1] Martin Luther v dopise úzkostlivému Melanchthonovi dokonce radil „Hřeš silně, ale ještě silněji věř a raduj se v Kristu“. Nicméně vážná starost o dobrý život svěřených lidí a špatné zkušenosti vedou znovu a znovu k vypracovávání podrobnějších návodů, jak se hřích pozná, a chtě nechtě tak opět soustřeďují hlavní pozornost na hřích a zákon.
[editovat]Křesťanská praxe

Vstupem do všech křesťanských církví je obřad (svátost) křtu s názornou a již biblickou symbolikou očišťování vodou, které znamená odpuštění hříchů. Ke křesťanské tradici též patří víra, že upřímná a účinná lítost, vyznání hříchů a pokání jsou cestou k odpuštění hříchů. V katolické církvi se tato tradice vyvinula v ústní zpověď v rámci svátosti smíření, v různých větvích křesťanství včetně katolictví existují též různé formy veřejné zpovědi, buď osobní a konkrétní, nebo obecné a společně recitované. Některé evangelikální církve spojují osvobození od hříchu s vyznáním víry na základě doslovného výkladu věty „Kdo vyzná svými ústy Ježíše jako svého pána, bude spasen“ (Ř 10,13 (Kral, ČEP)).


Zdroj: Wiki


Naposledy upravil Vojta z Prahy dne Sat Mar 31 2012, 17:06, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
Anonymní
Anonymní



"Hříchologie".. Empty
PříspěvekPředmět: Re: "Hříchologie"..   "Hříchologie".. I_icon_minitimeSat Mar 31 2012, 16:43

Sedm smrtelných hříchů


Pýcha (latinsky superbia)

Nejvážnější ze všech hlavních hříchů a také ten, ze kterého pocházejí hříchy ostatní. Je definován jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním. Jedná se o chorobný stav srdce.
Opakem pýchy je pokora.

Lakomství (latinsky avaritia)
Též lakota. Vyznačuje se touhou získávání co největšího majetku a realizováním této touhy.

Závist (latinsky invidia)

Hněv (latinsky ira)
Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě.

Smilstvo (latinsky luxuria)
Tento hřích označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení.

Nestřídmost (latinsky gula)
Též obžerství. Přespřílišné požívání nápojů i potravin.

Lenost (latinsky acedia)
Též zahálčivost. Lenost se u hříšníka projevuje tak, že odmítá využívat potenciál svých schopností



Oproti sedmi hříchům stojí sedm ctností

Těchto Sedm ctností je koncept, vycházející z poemy Aurelia Prudentia Clementa Psychomachia. V tomto díle z 5. století byl popsán boj ctností a hříchů. Podle tohoto ve středověku populárního díla se také staly tyto ctnosti protipólem sedmi hlavních hříchů.


Seznam sedmi ctností

Pokora (humilitas)
Víra. Skromné chování, nesobeckost, mající respekt. Mít důvěru, když se očekává, nikoliv neúměrně velebit sám sebe. Je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na vyšší požadavky. Vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.

Štědrost (liberalitas)
Láska, charita, velkorysost, ochota dávat, uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů. Štědrost je vyváženým středem mezi rozhazovačností a lakotou. Potlačená chamtivost a egoismus. Nepřítomnost žádostivosti a neulpívání na vnímaném objektu.

Přejícnost (humanitas, charitas)
Laskavost, lidskost, obdiv, charita, soucit, přátelství bez předsudku a bez příčiny.

Mírumilovnost (patientia)
Trpělivost, schopnost snášet, otužilost, shovívavost, vyrovnanost. Shovívavost a odolnost snášet utrpení dosažené sebeovládáním, umírněností a zdrženlivostí. Vyřešení konfliktu mírumilovně, i když se druhá strana uchýlí k násilí. Schopnost odpustit, smilovat se nad hříšníky. Laskavost je vyvážený střed mezi hněvem a slabošstvím.

Cudnost (castitas)
Zahrnuje přísnou mravní čistotu, prospěšnost a dosažení čistoty myšlenky pomocí vědomého zdokonalování. Cudnost, zdrženlivost, bezúhonnost, čistota duše. (Obzvlášť ve vztahu k pohlavnímu životu.)

Střídmost (frenum)
Sebekontrola, zdrženlivost a umírněnost, vnímání plnou myslí, sebeovládání, „uzda“.

Činorodost (industria)
Úsilí, pracovitost, píle, přičinlivost, iniciativa. Horlivá a důkladná přirozenost v činění a konání. Energická pracovní morálka. Hospodařit dobře s časem, sledovat vlastní činnosti a vyvarovat se lenivosti.

Návrat nahoru Goto down
Sponsored content




"Hříchologie".. Empty
PříspěvekPředmět: Re: "Hříchologie"..   "Hříchologie".. I_icon_minitime

Návrat nahoru Goto down
 
"Hříchologie"..
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Ordo militia Pax Dei :: Křesťanství :: Klášterní studovna :: Křesťanská mystika-
Přejdi na: