Ať žije král

Král zemřel ať žije král.


V pole jsem šel volným krokem
A dýše vonnost luk, kochaje se barvitostí,
Ulehl jsem na mezi.
Dívajíc se v oči nebe,usnul jsem,
A v stoupíc do snu co by rytíř, stanul jsem na zemi.

V pevné zbroji s mečem v ruce,
stojíc a hledím v širou pláň.
Údiv i vztek dere se mně do duše,
Svíraje tu ostrou zbraň.

Co zde hledám na lukách, co tím to chce sen můj říct?
Hledím na zem a nevěřím očím svým, že by se ozval nějaký chtíč ?
Či snad pomsta marná, proč tohle člověk dělá.
Ať se dívám kam se dívám , všude vidím padlá těla.

Občas vlaje korouhev a kopí trčí k nebi, co se zde stalo,
Čeho jsem se účastnil, když ve snu zde stanul jsem.
Jaká hrůza jaký strašný běs,
Proboha , na meči a rukou
ba i brnění mám krev.

Prohlížím si svojí zbroj, zda v celistvosti ona je,
Ach bože, bože můj, já zhřešil jsem ,
Má zbroj neporušena jest,
to cizí krví pokryt je tento meč.
A zdáli neklame-li mě můj sluch
tam zdáli , já slyším hudbu znít.
To trumpety ,dali mě vědět když začali znít.
Dali mě vědět že snad i vítězi jsme.
Však nač a proč ten litý boj,
vždyť zkrvavenu mám celou svou zbroj a v ruce,
ach ten nástroj smrti co i hlavu může stíti.
Bože můj , může se něco takového díti?
a zdáli ten hlahol trub, to není zvuk vítězství ,
nepřítel slaví na náš vrub,
a jeho vojsko co pevný šik, postupuje mě vstříc.
Stojím sám jak k zemi přikován a hrdě se vypínám až ke hvězdám
Však duše ve mně malá, jak srdce ptáčka ,
co schoval se ve větvích.
Tak mít křídla já letěl bych v dál , není na co zde čekat ,
není zde země grál.
však hanbu a opovržení seslal bych na svou čest,
toho se nepřítel nedočká , tak tomu bude , tak tomu jest.
Já uchopil meč , a špici jeho vsadil v hnědavou zem.
Kříž mě tak vznik a já pomodlit a prosbu k bohu mohl vznést.
Pak chápaje se meče obouruč a přimknuvšího k hrudi já čekal na onen
bojovný šik.
Šik se blížil já slyšel břinkot jeho zbraní a řinkot ocele,
mě to však neodradí nejsem tu jen sám za sebe.
já zůstal a přátelé neznámí leží tu všude kol a barví zem .

Ano mí přátelé já i za vás zde stát musím , svým útěkem zradil bych vaší čest,
vaši odvahu i životy co nechali jste na poli kdes.

Přiblíživ se šik však zůstal na dosah stát,
nebojuje, strnul jak by přikován, co se mohlo stát?
Byl jsem vyslyšen , nestojím zde již sám.
Padlí mí v boji bratři, stávají sic zranění krutá utržíli,
vstávají a chápou se zbraní,odhodláni k novému boji.
hrozná to armáda z mrtvých těl.
Však nač si stěžovat , za mě bojují a za mnou stojí.
Těžké kroky slyším zpoza svých zad, však bojím se ohlednout,
abych lekem nebyl vzat.
těžké kroky, formují těla v pevné šiky a mezi tím i slyšet zbraně a tu,
jak by někdo řekl veď nás na ně.

Slza radosti, ruka má a v ní meč, zablýskl se jako blesk a napjal se k nebi.
to signál k útoku , jak lavina když utrhne se z úbočí hor , utržena drtí vše,
nezastaví ji ani statný strom.

pozvolna krok za krokem jdou v pravidelném kroku stovky těl,
a brnění jejich jak dunivý hrom,
v pravidelném rytmu postupují k cizáckému vojsku,
co ztuhlé je jako skála , oplatou jim smrt bude dána.

Dusot a těžký dech dopadá na ten cizácký dav.

Hrůza a děs dere se mě na mysl, za koho bojuji, kdo je můj král.
Tady nikdo nehledá grál.Snad smrt dává onen dar?
vždyť nepřátelé padlí, vstávají a v mích řadách bojují dál.

Pevnost padla a nepřátelské šiky zmizeli v dál a zamnou nekonečné zástupy shromážděny pod temnými mraky.
Bojím se otočit,můj zrak neunesl by pohled ,
pohled na ten divý dav co mě byl k boji dán.
Však jsem jen velitel, kdo je tedy jeho král?


V ten okamžik jsem probuzen…… to byl teda sen vstávám a snažím se vžít v realitu času,
a přemýšlím o tom děsu co způsobil mě těžký dech, ten mrazivý pocit na zádech.

Hrůza hrůzoucí, proč jen sen takový vloudil se v mou mysl?
Snad kdysi tato širá pláň prožila tento děs, a kajícnost hledá dnes.
Však jak pomoci bych mohl, já? Jsem jen obyčejný člověk a sen jen vloudilá se myšlenka co vplížila se v mou mysl........onu stráň.........